Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Terry Syrek je jako kytarista osobností možná méně známou než jména jako Steve Vai nebo Joe Satriani, přesto je ve svých instrumentálních dovednostech personou stejně schopnou a uznávanou. Tento vystudovaný hudebník má za sebou totiž kariéru spíše jako učitel a studiový hráč, než jako tvůrce vlastní hudby. V jeho dlouhé hudební dráze je „Story“ pouhým třetím albem a od předchozí desky „Machine Elves“ uplynulo dokonce téměř deset let. Terry zůstává poněkud ve stínu, evidentně se netlačí do role kytarového virtuosa, kterým ve skutečnosti je. Doufejme, že se to vydáním aktuálního alba změní. „Story“ je totiž dokonalou ukázkou jeho schopností jako zkušeného a vyzrálého instrumentalisty, ale také možná trochu překvapivě jako schopného skladatele.
Svoji šikovnost v instrumentální práci dokazoval Syrek už na předchozích albech, nicméně celkem hodně tam pokulhával vlastní hudební obsah. Na prvním albu se kytarové trylky, ostré riffy a zpívající sóla topila v jisté samoúčelnosti a skladby se rozpadaly v pouhé bezcílné preludování. Na druhém zase příliš nevyšla sázka na vokály, díky kterým skladby spadly do běžné šedi. Na „Story“ tedy Syrek vsadil zpátky na instrumentální rozdováděnost, ale k ní dokázal přidat i jistý řád a strukturu, začal budoval s citem a své košaté kytarové orgie podřídil celkové náladě. To je totiž to hlavní, co se změnilo, z hudby najednou čiší emoce a mrazivé napětí stejně jako melancholické rozjímání, tuhá divokost hurikánu, ale i jemné pohlazení jarního vánku. To vše se Terrymu podařilo možná i proto, že, jak už napovídá vlastní název alba, vybudoval konceptuální dílo točící se kolem příběhu, který mu poskytl pevnou kostru.
Vystavět příběhový koncept s využitím čistě instrumentální hudby se může zdát dost těžké. A skutečně je to trochu boj, posluchač má vlastně až moc volného prostoru pro imaginaci a možnost spadnout mino jakoukoli dějovost. Syrek si tedy zkouší pomáhat občasným mluveným slovem, které přesto ucelené chápání příběhu navozuje jen částečně. Vývoj skladeb tak zůstává hlavně na pocitové úrovni vlastní hudební podstaty, která nabízí krásné přechody a kontrasty jak v tempu a instrumentální vyhrocenosti, tak v náladách. Přesto se může chybějící zpěv zdát negativem. Na druhé straně je absenci vokálů nutno chápat, již tak z hudebního hlediska husté a „střapaté“ skladby příliš prostoru pro vokální linky nenabízí. Epičnost je tedy spíše než v textové linii obsažena ve strukturách skladeb, jejich náladách a zvratech, důrazech, které se střídají s jemně plynoucími melodiemi i divokými exhibicemi. Je toho tam hodně, od djentové hrubosti a zvukové plnosti až po vzdušné kytarové trylky, funky rozdováděnost i až bluesovou ladnost.
Při hledání srovnání se v okamžicích zklidnění, ale nejen tam, výrazně třeba v „I Got a Lightning Bug“ nebo „Strange Machine“, dostáváme kamsi k Australanovi PLINI. Není zřejmě náhodou, že při poslechu divočejších pasáží, například druhá část „I Think It's a Monster“, jsem si naopak vzpomněl i na fenomenální projekt FREDRIK THORDENDAL´S SPECIAL DEFECTS kytaristy MESHUGGAH. A jde to ještě dále, objevují se paralely i ke kytarovým hrdinům typu Satriani nebo Petrucci. Ono to samozřejmě není náhoda, neboť Terry Syrek už dorostl v kytarového borce, co má za sebou spolupráci třeba s Paulem Gilbertem nebo právě Petruccim. Navíc na nahrávání „Story“ si pozval opravdové machry. Ať už to je Bryan Beller, basák od samotného Steva Vaie a Joe Satrianiho, švédský klávesák Lalle Larsson nebo německý bubeník Marco Minnemann, který si zahrál i u Stevena Wilsona. Za zmínku stojí i druhá basa, kterou má na svědomí šikovná indická „dceréčka“ Mohini Dey, nebo oživující vsuvky houslisty Floriana Cristea, které v „The Perilous Flight from Castle Abathria“ vystřelí bravurním způsobem i vlastní kytarové orgie až někam do djentově čardášového pekla. Umístění této snad nejdokonalejší skladby do středu alba se povedlo, zpřetrhává jakýkoli náznak monotónnosti a oživuje v pravý okamžik. Stejně jako „The End“ obstarává na konci alba finální zklidnění a rozloučení plné vzdušné uvolněnosti.
Terry Syrek dokázal po dlouhých letech své kariéry vybudovat nahrávku, na níž se mu podařilo bravurně vybalancovat instrumentální dovednosti s logickou skladatelskou prací, a dostáváme tak jedno z nejlepších instrumentálních alb poslední doby. Terry se může hrdě zařadit mezi velká jména kytarových hrdinů.
1. Magic Lantern (into the woods)
2. I Think It’s a Monster
3. Balloon Ride Over a Jigsaw Map
4. I Got a Lightning Bug
5. What the Owl Said
6. Starcrowned
7. The Perilous Flight From Castle Abathria
8. Strange Machine
9. Dandelion Sword
10. Gnomus Maleficus (tea with the angry gnome)
11. Promenade
12. The End?
13. Home (out of the woods)
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.